Rajčatové šílenství pokračuje, aneb když má příroda vlastní plán..

Každý rok si říkám, že letos už budu zkušenější, klidnější a nebudu zbytečně panikařit. A každý rok mě rajčata velmi jemně a velmi láskyplně přesvědčí o opaku..

Letos to začalo úplně nevinně. Krásně jsem vysela semínka rajčat, pečlivě je označila, zalila a spokojeně čekala. Jenže dny ubíhaly… a nic.

První den člověk chodí kolem květináčků nadšeně.
Třetí den už nakukuje trochu častěji.
Pátý den začne podezřívat počasí.
Sedmý den zkoumá, jestli semínka vůbec nezmizela.
A devátý den? Devátý den už vznikají velmi odvážná rozhodnutí!

Po devíti dnech bez jediného klíčku jsem dospěla k závěru, že semínka nejspíš nevyklíčí. A upřímně? Docela jsem měla pocit, že znám viníka.

Asi druhý den po výsevu totiž zůstaly kelímky se semínky zakryté fólií přes noc v nezatepleném karavanu. A ráno bylo mínus čtyři stupně. Takže když rajčata pořád nikde, byla jsem téměř přesvědčená, že moje letošní rajčatová sezona skončila ještě dřív, než začala. A protože jsem žena činu, vysela jsem do těch samých květináčků znovu úplně stejné odrůdy a úplně stejný počet semínek.

A tehdy se příroda rozhodla, že se pobaví..

Jakmile přišlo větší teplo, začala klíčit ta původní semínka. A skoro současně s nimi i ta nově vysetá. Takže místo několika krásných sazenic mám teď malou rajčatovou džungli..

Ve většině květináčků jsem původně vysévala po dvou semínkách. A protože jsem po devíti dnech zasela znovu úplně stejný počet, vyrůstají mi teď v jednom květináčku většinou čtyři rajčata.

A pak jsou tu ty odvážnější varianty, kde jsem vysévala po šesti kusech. Tam už se situace lehce vymkla kontrole..

Člověk se na ty květináčky chvíli dívá a přemýšlí, jestli ještě pořád pěstuje rajčata… nebo právě zakládá rajčatovou školku..

A víte co? Nakonec mi to vlastně vůbec nevadí.

Na zahradě mě příroda neustále učí jednu krásnou věc — že všechno nemusí být dokonale naplánované. Někdy člověk něco uspěchá, někdy něco podcení, někdy se bojí, že se nic neděje… a pak najednou přijde exploze života.

Možná právě proto mě pěstování tolik baví. Člověk má pocit, že všechno řídí, ale zahrada mu čas od času s úsměvem připomene, kdo je tady skutečný šéf ..

A tak teď přesazuji, rozděluji, přemýšlím, kam všechna ta rajčata dám, a zároveň se tomu trochu směju.

Tedy skoro všechna.. Zatímco ostatní rajčata po oteplení vyrazila jako o závod, moje milované Tumbling Tomy se do dneška vůbec neukázaly.

A právě ty jako jediné zůstaly v karavanu déle než ostatní. Takže je docela možné, že jim nesedl mráz, semínka přeschla… nebo si letos prostě dávají vlastní tempo..

Na zahradě totiž člověk rychle pochopí jednu věc — některé rostliny se ženou vpřed okamžitě a jiné si na svůj správný okamžik klidně počkají.

Ale upřímně? Vůbec z toho nesmutním.. Když nebude letos Tumbling ze semínek, určitě někde objevím sazeničky.

A kdo ví… třeba moje Tumblingy jen plánují velkolepý nástup. Možná si řekly, že klíčit v dubnu umí každý, a objeví se stylově až někdy na konci sezóny.

Protože kdybych měla přesně spočítaný počet rostlin, dokonale rovné řádky a naprosto klidnou sezonu… asi by to ani nebyla moje zahrada..

A jestli v tom všem existuje nějaké ponaučení?

Když rajčata neklíčí devět dní, ještě to neznamená, že nevyklíčí.
Jen možná čekají na správnou chvíli.