Kostivalové espresso aneb jak se půlka velkého kýble změnila na zelený lívaneček

Když jsem v pořadu Zahradníkův svět sledovala svoji oblíbenou zahradnici Frances Tophill, úplně mě nadchl její způsob výroby kostivalové jíchy bez vody. Žádný obří sud páchnoucí přes půl zahrady. Jen nasekaný kostival, nádoba s dírkami dole, kámen na zatížení a trpělivost.

Samozřejmě jsem si hned myslela, kolik kostivalu jsem nasbírala.

Pravdou ale je, že jsem na zahradě otrhala úplně všechen kostival, který letos zatím vyrostl… a ani tak to nebylo víc než zhruba půl velkého kýble. Přesto mi ta zelená hromada připadala obrovská a chvílemi jsem měla pocit, že vyrábím zásoby hnojiva snad pro celé okolí.

Nejdřív jsem byla poctivá a všechno stříhala nůžkami na malé kousky. Jenže asi v polovině práce mě začala bolet ruka a nadšení zahradníka pomalu sláblo.

Tak jsem nakonec přešla na mnohem praktičtější metodu.

V rukavicích jsem listy jednoduše škubala, mačkala a kroutila v rukách. Kostival má totiž na listech takové drobné pichláčky a úplně příjemné na holou kůži to není. Přes rukavice pak člověk necítí už vůbec nic. Jen to zvláštně uspokojivé křoupání šťavnatých listů, které se pod rukama pomalu mění v zelenou hmotu.

A pak přišlo pěchování.

A další pěchování.

A ještě trochu pěchování.

Nakonec jsem stála jednou nohou v kýblu a pozorovala, jak se celý ten „obrovský objem“ mění na tenký zelený lívaneček přilepený ke dnu nádoby. V tu chvíli jsem pochopila, že televizní zahradničení vypadá mnohem elegantněji než to skutečné domácí.

Po pravdě ale musím říct, že po upěchování toho pořád zůstalo víc než úplné nic. Jen moje představa o množství budoucí kostivalové esence byla předtím zřejmě trochu optimističtější.

Celý princip je přitom překvapivě jednoduchý. Kostival se naseká na menší kousky, pořádně natlačí do nádoby a zatíží. Nepřidává se vůbec žádná voda. Listy postupně pustí vlastní šťávu a dole začne vytékat tmavě zelená tekutina plná živin.

Právě v tom je ten největší rozdíl oproti klasické kostivalové jíše. Nic nehnije ve vodě, nic nebublá jako čarodějnický kotel a podle zkušeností mnoha zahradníků bývá výsledný koncentrát mnohem méně páchnoucí, či dokonce vůbec. Frances Tophill uváděla, že se tento silný extrakt ředí přibližně v poměru 1:20.

Velký kýbl s kostivalem jsem pak postavila na jeho víko, kterému jsem uštědřila jednu díru v nejhlubší části, aby tudy mohl elixír, vytékající z dírek v kýblu, protékat dále do sběrné nádoby. Celý pokusný aparát jsem přenesla do stínu na stoličku, ne na slunce. Právě tam by měla hmota pracovat pomaleji a klidněji, bez zbytečného přehřívání a silného zápachu. Vzniklý lívaneček jsem překryla velkou podmiskou a zatížila kýblem plným kamenů. Ta podmiska má malinko menší průměr, než kýbl, takže kostival může po stranách trochu dýchat. Pak už jen stačilo pod dírku ve víku před stoličku umístit sběrnou nádobu a trpělivě čekat na první kapky…

A protože mě podobné zahradnické pokusy baví, chystám se stejným způsobem vyzkoušet i kopřivy. A právě tady je krásně vidět rozdíl mezi těmito dvěma zelenými pomocníky.

Kostival bývá označovaný hlavně jako hnojivo pro květy a plody. Obsahuje hodně draslíku, takže ho milují rajčata, papriky, okurky nebo dýně. Rostlinám pomáhá při kvetení, nasazování plodů i jejich dozrávání. Není divu, že se mu někdy říká doslova tekuté zlato pro rajčata.

Kopřiva funguje trochu jinak. Obsahuje více dusíku a bývá skvělá hlavně na podporu růstu zelených částí rostlin. Hodí se proto na začátku sezóny, kdy rostliny teprve nabírají sílu, vytvářejí listy a potřebují pořádný růstový impulz. Kopřivové výluhy bývají oblíbené třeba pro saláty, zelí nebo obecně pro unavené rostliny po zimě.

Zjednodušeně řečeno:

* kostival pomáhá hlavně květům a plodům,
* kopřiva podporuje růst listů a celé zelené hmoty.

Pravdou ale je, že po třech dnech zatím sama vůbec netuším, jak moje první várka dopadne.

Možná za pár dní objevím nádhernou zelenou esenci života.

A možná jen zjistím, že jsem při výrobě kostivalového espressa potřebovala mnohem víc zelené hmoty, než jsem si původně myslela.

Ale právě tohle mě na zahradě baví nejvíc. Člověk se pořád učí, zkouší nové věci a občas zjistí, že i z malého zeleného lívanečku může vzniknout něco úžasného.