O vesničance

Moje cesta za snem

Vždycky jsem věděla, že beton a ruch velkoměsta nejsou pro mě. Zatímco ostatní snili o kariérách v kancelářích, já měla před očima starý vesnický domek se zahradou, obehnanou dřevěným plotem a ranní kávu na zápraží. Trvalo to sice dlouhé roky a musela jsem zdolat nejednu životní překážku, ale nakonec jsem tenhle svůj dětský sen vybojovala. Konečně jsem utekla tam, kam mě to odjakživa táhlo – do ticha, k přírodě – k vlastnímu kousku ráje.

Vesničanka.cz je můj otevřený deník o tom, jak se městská holka učí žít v souladu s přírodou – i když se mě ta příroda občas snaží „dostat“. Že je život na vsi romantika? Určitě, ale pro mě je to i pořádná zkouška odolnosti. Třeba když zjistíte, že milujete zahradu, ale vaše tělo má alergii na kvetoucí trávy a vosí jed je pro vás vyloženě strašák. Takže mě na záhonech potkáte spíš s kapesníkem v ruce a s očima na stopkách, ale ta radost z každého lístku za to stojí!

Kromě boje s pylem se učím, jak se vlastně krotí aku vrtačka nebo přímočará pila, a zjišťuji, že i s oběma rukama levýma se dá vybudovat svět, ve kterém je mi konečně dobře. Přiznávám narovinu: manuální zručnost nebyla moje rodové dědictví. Všechno se učím za pochodu, metodou pokus-omyl. Moje texty proto nejsou neosobní návody, ale skutečné příběhy o tom, jak se dá vybudovat kousek ráje i s oběma rukama levýma a neustálým kýcháním.