Letošní sezóna měla být plná barevných rajčat, neobvyklých odrůd a velkého zahradnického nadšení. Semínka jsem vybírala dlouhé týdny a každá odrůda měla svoje místo v mojí malé rajčatové sbírce. Už při prvním klíčení jsem si představovala pruhovaná rajčata, tmavé rarity, staré odrůdy i podivné tvary, které člověk v běžném zahradnictví skoro nepotká.
Jenže letošní rajčatové šílenství dostalo pořádně tvrdou lekci.
Přes den byly malé sazeničky ve skleníku, kde měly světlo i jarní slunce. Jakmile ale začaly meteorologické předpovědi hlásit chladné noci, každý večer jsem všechny kelímky přenášela do křepelkárny. Tam bývá běžně hodně vzduchu a větrání, jenže právě kvůli rajčatům jsem chtěla rostlinkám dopřát co největší teplo, a tak jsem prostor na noc zavírala.
A právě tam vznikl problém, který mi několik dní vůbec nedocházel.
Rajčata byla každým dnem horší. Listy začaly chřadnout, rostlinky ztrácely sílu a celé to působilo, jako kdyby jim neseděly studené noci. Přisuzovala jsem to počasí, jarním výkyvům i neustálému přenášení mezi skleníkem a křepelkárnou.
Jenže rajčata tam byla zavřená přibližně pět nebo šest nocí a jejich stav se zhoršoval den po dni.
Pak ale přišlo Pepíno Gold.
Nádherná mladá rostlina z Hobby v Českých Budějovicích. Pepíno sice není rajče, ale stejně jako rajčata patří mezi lilkovité rostliny. Bylo silné, zdravé a vypadalo naprosto perfektně. Večer jsem ho dala do křepelkárny k ostatním sazenicím a ráno přišel šok.
Po jediné noci bylo Pepíno v katastrofálním stavu úplně stejně jako moje rajčata!
A tehdy mi to konečně došlo.
Nebyl to chlad.
Byl to amoniak, který se v uzavřené křepelkárně přes noc hromadil.
V tu chvíli mi všechno zapadlo dohromady. Rajčata vlastně netrpěla zimou, ale prostředím, které jsem se jim ve snaze pomoci snažila vytvořit co nejteplejší. Přitom právě nedostatečné větrání jim nejspíš ublížilo nejvíc.
A Pepíno mi vlastně celou záhadu pomohlo rozluštit během jediné noci. Očividně má jemnější a citlivější listy.
Přišla jsem téměř o všechny sazenice rajčat a mrzí mě to mnohem víc, než bych čekala.
Kdyby šlo jen o běžné odrůdy, vlastně by nebyl velký problém koupit nové sazenice. V zahradnictvích bývají klasická rajčata za pár korun téměř všude. Jenže moje rajčatové šílenství není o obyčejných rajčatech.
Miluju neobvyklé odrůdy rajčat. Staré zapomenuté variety, zvláštní barvy, pruhované plody, tmavá rajčata i rarity, které člověk běžně nepotká. Právě tyhle vzácné odrůdy jsem měla letos vyseté.
A právě proto to celé tolik bolí.
Jenže vzdát rajčata po jednom neúspěchu? To bych asi nebyla já.
Nakonec jsem znovu otevřela svoji semennou banku a začala ještě jednou od začátku. Vybrala jsem nejranější odrůdy rajčat, které mají alespoň trochu šanci dozrát i při květnovém výsevu, a znovu jsem zasela semínka do substrátu. Sice byl výběr celkem strohý, ale i tak jsem za ně vděčná.
A teď každý den chodím kontrolovat kelímky a čekám na první malé zelené obloučky, které se objeví nad hlínou.
Protože právě tohle je na zahradničení možná nejkrásnější. I po malém fiasku člověk stejně znovu vezme semínka do ruky a začne věřit, že tentokrát už to vyjde..

