Saša v akci aneb zahradní práce podle zlatého retrívra

Kdo má psa, ten ví, že zahrada nikdy není jen zahrada. Je to zároveň hřiště, pozorovatelna, skladiště pokladů, výběh radosti a občas také místo, kde se ráno objeví něco, co tam večer rozhodně nebylo.

U nás se o tuhle živou část dvora stará Saša. Zlatý retrívr s pohledem neviňátka, tlapkami od hlíny a hlavou plnou nápadů, které by člověka jen tak nenapadly. A možná je to dobře, protože tolik fantazie by jeden dvůr unesl jen s velkou dávkou humoru.

Netřesky na výletě

Na dvoře je velký kámen osázený netřesky. Byl tu už před námi a k domu prostě patří. Takový ten starý zahradní inventář se svým vlastním kouzlem. Slunce, kámen, suchomilné růžice a klidný kout, který má svoji tichou krásu.

Saša ho ovšem pojala po svém.

Netřesky si z kamene postupně odnáší. Ne všechny najednou, to by bylo příliš okaté. Spíš tak po jednom, s výrazem psa, který má zřejmě důležitou práci. A já pak růžice nacházím různě po dvoře. Tu jednu, tam druhou, a jedna se dokonce dostala až do pelíšku.

Těžko říct, jestli Saša zakládá vlastní školku netřesků, nebo jen zkouší, na kterém místě jim to bude víc slušet. Každopádně dvůr díky ní získal novou zahradnickou metodu: výsadbu přenosem v retrívří tlamě.

Lesní úpravy pelíšku

Na konci dvora byly u plotu velké kusy dřeva s tlustou kůrou. Opravdu velké a těžké kusy. Byly porostlé mechem, kolem rostly kapradiny a celé to působilo hezky přírodně. Takový malý lesní koutek, který měl své místo a svoji náladu.

Saša se rozhodla, že svoje místo může mít i někde jinde.

Jednoho rána se totiž kusy dřeva, kůry a mechu objevily v pelíšku před venkovními dveřmi. Dotáhla si je tam přes noc a muselo jí to dát pořádnou práci. Zřejmě uznala, že obyčejný pelíšek potřebuje vylepšit. Trochu přírody pod břicho, kousek mechu pro atmosféru a hned je bydlení útulnější.

Některé dřevo mělo navíc bonus v podobě smoly. Na to jsme přišli ve chvíli, kdy měla Saša břicho zalepené tak poctivě, že přišla na řadu společná rodinná akce s olivovým olejem.

Držet zlatého retrívra na zádech a čistit mu břicho je disciplína pro pevné nervy. Ale povedlo se. Saša byla zachráněna, smola odstraněna a dvůr si připsal další kapitolu do rubriky: psí nápady, které začnou roztomile a skončí péčí, kterou si pes rozhodně neobjednal.

Vstupní kontrola u branky

Saša se pustila také do úprav terénu.

Přímo před brankou se objevila díra. Ne ledajaká. Přesně tam, kam člověk šlápne, když vejde na dvůr. Taková malá, ale záludná past, která by se na návštěvníky usmívala hned u vstupu.

Díru jsem zakopala, jenže… Saša to vzala jako začátek spolupráce a brzy ji obnovila. O něco větší. A pro jistotu přidala hned vedle další. A pracovala na nich především v nočních hodinách…

Co k tomu říct.. Některé projekty se u nás rozrůstají rychleji než cukety.

Poklady z krátkých výprav

Když otevřu branku a vyjdu třeba jen k autu přes cestu, Saša občas využije příležitost a vyběhne ven. Ne na dlouho. Jen na takovou rychlou kontrolní výpravu.

Jenže výprava má podle Saši smysl teprve tehdy, když se z ní něco přinese.

Klacík. Kamínek. Něco suchého, páchnoucího, co by člověk jako suvenýr úplně nevolil. Ale Saša má na hodnotu nálezů vlastní názor. Důležitý je objev, nadšení a slavnostní návrat na dvůr.

V jejím světě se zkrátka domů nechodí s prázdnou.

Křepelčí vajíčko jako poklad

A pak jsou chvíle, kdy je Saša neuvěřitelně něžná.

Chodí se mnou ke křepelkám a ví, že když bude vzorně sedět a čekat, přijde odměna. Křepelčí vajíčko. Někdy i dvě.

Já jí ho dám a čekala bych, že ho hned schroupne. Jenže Saša má svůj vlastní obřad. Opatrně si vajíčko vezme do tlamy a nosí ho po dvoře. Chodí sem a tam, kňučí a tváří se, jako by měla v puse něco nesmírně vzácného.

Když ji požádám, aby vajíčko pustila, opravdu mi ho pustí do dlaně. Celé. Nerozkousané. Nerozmáčknuté. Jako by ho celou dobu jen hlídala.

Teprve později si lehne, vajíčko vyplivne a pomalu ho sní. Saša zřejmě ví, že některé poklady se nejdřív nosí, obřadně opláčou a teprve potom zbaští.

Zlatá radost s vlastní hlavou

Někdy je to se Sašou únavné. Někdy trochu lepkavé. Někdy člověk stojí s lopatkou v ruce a přemýšlí, jestli právě opravuje zahradu, nebo jen drží krok s retrívří fantazií.

Ale pak se na ni podívám. Na tu zlatou hromadu radosti, která všechno dělá naplno, po svém a s přesvědčením, že svět potřebuje víc klacíků, netřesků v pelíšku a tajemných výprav.

A tak u nás platí jednoduché pravidlo: když je na dvoře podezřelé ticho, Saša nejspíš právě pracuje na svém dalším zahradním projektu..