Když jsem letos vybírala semínka rajčat, měla jsem velké plány.
U každé odrůdy jsem věděla, odkud pochází, jakou má barvu, tvar plodů i přibližnou chuť. V hlavě už jsem si představovala pruhovaná rajčata, tmavé speciality i obří masité krasavce, kteří sotva udrží vlastní váhu.
Jenže jak už to na zahradě bývá, příroda se rozhodla napsat trochu jiný scénář.
O většinu svých vysněných sazenic jsem během jara přišla. Celý ten příběh už na Vesničance svoje místo má, takže ho dnes nechám odpočívat a posunu se o kus dál.
Protože právě tam začíná něco nového..
Když už to vypadalo, že letos zůstanu téměř bez rajčat, získala jsem od svého milovaného kolegy Míši přebytky jeho sazenic. Jsou to nádherné rostliny. Silné, zdravé a připravené růst.
Miška patří k těm šťastlivcům, kterým ke spokojenosti stačí jen několik pečlivě vybraných odrůd a nepotřebují mít u každé rostliny jmenovku, tudíž část sazenic je neoznačená.
A tak letos poprvé pěstuji rajčata, u kterých často vůbec netuším, co z nich vyroste. O to větší překvapení mě letos při sklizni čeká!
Když procházím mezi záhony, připadám si trochu jako dítě čekající na rozbalení dárků. Každý první květ, každý nasazený plod a každé dozrávající rajče bude malé odhalení.
Bude to drobný koktejlák?
Obří masité rajče?
Nějaká stará odrůda?
Nebo úplná rarita?
Zatím netuším..
A překvapivě mi to vůbec nevadí.
Možná právě naopak..
Celou zimu jsem pečlivě plánovala. Studovala jsem odrůdy, vybírala semínka a představovala si výsledky. Jenže letošní sezóna mě pomalu učí, že ne všechna radost musí vznikat podle plánu.
Někdy člověk přesně ví, co očekává.
A někdy jen pozoruje, co mu zahrada sama ukáže.
A právě letos to vypadá, že budu překvapená stejně jako návštěvníci Vesničanky.
Možná dokonce ještě víc..
Až se začnou objevovat první zralé plody, ráda vám ukážu, co se na jednotlivých rostlinách nakonec objeví. Sama jsem zvědavá, jaká rajčata se vlastně letos ukrývají na mých záhonech.
Protože letošní rajčatová sezóna už není jen o pěstování.
Je také o objevování..

