Ojeblanc: černý rybíz v zeleném převleku

Kdyby měly rostliny smysl pro humor, rybíz Ojeblanc by se nejspíš usmíval hned mezi prvními.

Technicky jde o černý rybíz, ale Ojeblanc se zřejmě rozhodl, že černá je pro něj příliš obyčejná. I v plné zralosti zůstávají jeho plody světlé, zelenkavé. Slupka je tehdy téměř průsvitná a uvnitř jsou vidět drobná semínka.

Na první pohled vypadají bobulky, jako by ještě potřebovaly čas. Jenže ony už jsou připravené.

Ojeblanc mezi listy skoro šeptá:

„Já už jsem zralý. Jen u toho nemusím křičet do světa jako obyčejný rybíz.“

A přesně tím mě baví.

Tenhle zvláštní černý rybíz jsem si kdysi koupila a zasadila na spodní pronajatou zahradu. Ta je ze stran obklopená jehličnatými stromy, takže se tam drží vlhko, mech a půda působí kyseleji. Pro někoho možná trochu divočejší kout. Pro Ojeblanc zřejmě docela příjemná adresa.

Jenže pak přišla možnost koupit naši nynější zahradu na konci vsi. A tím se moje pozornost na dlouhou dobu přesunula úplně jinam. Nový pozemek potřeboval oplocení, úklid, odvoz popadaných stromů, kácení, vytrhávání kořenů a spoustu práce, než se z něj vůbec začala rýsovat zahrada.

A tak se stalo, že jsem na svůj Ojeblanc na spodní zahradě skoro zapomněla.

Po několika letech jsem si na něj znovu vzpomněla a šla se podívat, jestli tam ještě vůbec je. Čekala jsem ledacos. Možná suchý zbytek keříku, možná prázdné místo.

Jenže Ojeblanc tam byl.

Nevypadal jako ukázkový keř z obrázku. Měl pár dlouhých, křivolakých větví a některé ležely až na zemi, schované v trávě a mechu. A právě tam se zřejmě odehrál jeho malý soukromý plán.

Zatímco já řešila novou zahradu, rybíz si potichu vyřizoval vlastní množící záležitosti.

Možná mu k tomu pomohla i vysoká tráva, ve které rostl. Přes léto větve obklopovala a na podzim, když polehla, je svou vahou stáhla níž k vlhké zemi a mechu. A tam už si Ojeblanc zřejmě řekl, že když má tak pěkně připravené podmínky, byla by škoda toho nevyužít.

Bez mé pomoci, bez přípravy a bez velkého plánu pustil kořínky. Z jednoho zapomenutého keře tak časem vzniklo několik mladých sazenic.

„Když nemáš čas mě množit, nevadí. Já to zařídím.“

A zařídil.

Mateční rostlinu jsem přesadila na větší zahradu do malého sádku mezi stromky a angrešty. Zakořeněné výhony jsem oddělila a zasadila zvlášť do květináčů. Vypadají spokojeně a dělají mi radost pokaždé, když je vidím.

Letos se navíc objevilo prvních pár plodů.

Nebyla to žádná velká úroda do mísy. Spíš malá ochutnávka pro nedočkavou zahradnici. Jen pár zelenkavých kuliček, které jsem samozřejmě nevydržela nechat na keři déle, než bylo nutné. Jakmile změkly, šla jsem ochutnávat.

A chuť mě velmi mile překvapila!

Ojeblanc je sladký, jemný a lahodný. Není tak kyselý, jak člověk u rybízu často čeká. Připomíná černý rybíz, ale v něžnější a sladší podobě. Takový slaďoučký černý rybíz ve světlém kabátku.

Klasický černý rybíz mám moc ráda. Chutná mi i jeho výrazná vůně, která někomu připadá až příliš silná. Ojeblanc svůj původ rozhodně nezapře. Dokonce i jeho listy voní krásně po černém rybízu. Je to ta příjemná rybízová vůně, která zůstane na prstech ještě chvíli po doteku.

Jen plody si zkrátka zvolily zelený převlek.

A možná je v tom převleku i kousek chytré rybízové parády. Ojeblanc se zřejmě podíval na tmavé rybízy, které ptáci vidí už z druhého konce zahrady, a decentně si odkašlal:

„Děkuji, já své plody nebudu vystavovat jako ceduli s nápisem: hostina.“

A tak zůstává zelenkavý, nenápadný a trochu nafrněný. Tiše si dozrává mezi listy a dělá, že se ho ptačí pozornost vůbec netýká.

A právě proto mě takové rostliny baví. Nevejdou se do jednoduché škatulky, nespěchají podle očekávání a občas si poradí mnohem lépe, než by člověk čekal.

Ojeblanc mi po letech připomněl, že některým rostlinám stačí vlhký kout, mech pod větvemi, trochu času a vlastní tvrdohlavost. Z jednoho skoro zapomenutého keře je najednou několik sazenic, první sladké bobule a jeden krásný důkaz, že zahrada si umí psát vlastní příběhy.

To se pak těžko neusmát..