Moje melounoviště aneb radost hned za brankou

Jsou místa, která člověku dokážou vykouzlit úsměv pokaždé, když je uvidí. U mě je to letos jednoznačně melounoviště. Mám ho hned u zahradní branky. Je to první kousek zahrady, který mě pokaždé přivítá. A moje nohy už to dávno vědí samy. Dřív než se rozhlédnu po zbytku zahrady, stojím mezi melouny.

Jen na chvilku…

Aspoň si to vždycky myslím. Jenže pak začnu odhrnovat listy, hledat nové plůdky, kontrolovat, co zase povyrostlo… a najednou zjistím, že těch „pár minut“ bylo vlastně skoro půl hodiny. A vůbec mi to nevadí..

Tohle by zahradnické příručky asi nečekaly

Moje melouny nerostou v záhoně. Rostou ve velkých nádobách plných kompostu.

A ano…

V každé nádobě jich bydlí hned několik.. V té největší našly domov dokonce čtyři sazenice.

Mám takový pocit, že kdyby kolem šel zkušený zahradník, nejspíš by nejdřív vykulil oči. Pak by se na chvilku zarazil, významně by si odkašlal… a nakonec by si v duchu začal přepočítávat, kolik melounových sazeniček vlastně v jedné nádobě bydlí. Jenže ono to mělo svůj důvod. Jaro uteklo jako voda a termín výsadby se pomalu chýlil ke konci. Já jsem ale pořád měla spoustu krásných sazeniček. Další připravenou zeminu ani velké nádoby už jsem neměla.

Tak jsem se na ně podívala a řekla si:

„Tak děvčata… nějak se tam poskládejte.“ A podle všeho si hned první den odhlasovaly, že žádné hádky nebudou. Jen společné růstové plány.

Myslím, že je to ani trochu netrápí. Prostě se mezi sebou domluvily po svém. A podle všeho jim to funguje náramně.

Na uvítanou dostaly pořádnou porci kompostu, trochu usušeného křepelčího trusu a pak už jsem je nechala dělat to, co umějí nejlépe. Růst..

Rostliny melounů nijak nevyštipuji. Jen občas některý šlahoun jemně nasměruji tam, kde má víc prostoru, aby se zbytečně nepřekrýval s ostatními. Zdá se, že právě tahle volnost jim vyhovuje.

Pod nádoby jsem rozprostřela silážní plachtu. Šlahouny se po ní mohou krásně rozbíhat do všech stran, plody neleží přímo na zemi a černá strana se během dne nádherně prohřívá. Přesně to jsem chtěla. A zdá se, že melouny také..

Ráno, které mi vykouzlilo úsměv

Po výsadbě se melounům dlouho nikam nechtělo.

Mám pocit, že měly svůj vlastní plán:

Bod číslo jedna: pořádně zakořenit.

Bod číslo dvě: žádné velké předvádění, dokud nebude splněn bod číslo jedna.

A když byl, rozjely to naplno! A pak jsem ho uviděla.. První maličký melounek. Byl to zrovna Banana. Možná vás překvapí, kolik radosti může vzniknout z něčeho, co je sotva větší než malá nakládačka!

A od té chvíle jako by si melouny řekly: „Tak dobře… teď jí ukážeme, co umíme.“ A taky že ukázaly. Najednou se šlahouny rozběhly do všech stran a skoro každá návštěva zahrady přinesla nějaké nové překvapení. Někde vykoukl další melounek. Jinde zase některý přes noc povyrostl tak, že jsem se musela přesvědčit, jestli se mi to jen nezdá.

Denně nové překvapení..

Obrovskou radost mi ale nedělá jen Banana. Každý z mých melounů je něčím výjimečný. Vedle sebe tu rostou Banana, Dračí vejce, Kajari a Jánošík. A každý z nich má svoji vlastní povahu.

Bananu už znám z předchozích let. Jeho voňavé, lahodné plody mě tehdy úplně nadchly, a tak letos roste ze semínek, která jsem si schovala z vlastní úrody. Právě takové pěstování mě baví asi úplně nejvíc.

Mám navíc radost, že téměř všechny moje melouny pocházejí z perma semínek. Jsou to odrůdy, které si člověk může uchovávat dál v podobě vlastních semínek, a mně se moc líbí představa, že letošní úroda bude jednou základem té příští.

Úplně největší zvědavost ve mně probouzí Dračí vejce.

Nejde totiž jen o krásný název. Jsou to pestrá perma semínka, takže každý plod může být tak trochu originál. Některý bude možná kulatější, jiný šišatější. A překvapení může čekat i uvnitř. Dužina může být žlutá, oranžová, růžová nebo sytě červená. Mimo to má úžasnou násadu plodů a je legrační, že na jednom šlahounu dokáže tento pašáček vytvořit hned celou skupinku plodů, z nichž každý má jiný tvar. Už teď se těším skoro stejně na krájení jako na samotnou sklizeň.

Vedle nich si spokojeně roste Kajari

A ten se letos rozhodl být tak trochu rebel.. Jednoho dne jsem si všimla, že ten frajírek protáhl stopku s plůdkem skrz ucho nádoby. To by samo o sobě zasloužilo medaili za perfektní trefu!  Jako by si řekl, že když už je tam ucho, byla by škoda neozdobit ho pořádnou melounovou náušnicí. Když jsem na něj přišla, bylo už pozdě. Melounek už byl větší než otvor v nádobě, takže musel zůstat tam, kde je. A šlahoun? Ten si klidně pokračuje dál, jako by se vůbec nic nestalo. A pokaždé, když jdu kolem, musím se tomu smát..

Jakmile melounky začnou přibývat na váze, dostane každý svůj malý podstavec. Ne proto, že by si chtěly připadat důležitě. Jen nechci, aby ležely přímo na zemi. Podkládám jim všechno, co mi zrovna přijde pod ruku. Kousek prkénka, bedýnku, podmisku, nebo něco jiného, co je zrovna poblíž. A když se pak rozhlédnu po melounovišti, připadá mi, jako by tam stála přehlídka malých šampionů. Všichni pěkně na svém vlastním stupni vítězů.

Každý den některý z melounků vezmu do dlaní. Jiný jen jemně pohladím nebo poplácám. Pro mě jsou melouny mnohem víc než jen plody. Jsou to živí úžasňáci, o které se celé týdny starám. A každý nový melounek mi připomíná, že ta péče má smysl. Když se dnes na svoje melounoviště podívám, vůbec nevidím jen pár nádob s kompostem. Vidím spoustu malých příběhů… Vidím radost… Překvapení… Úsměvy… A hlavně další důkaz, že zahrada si stejně vždycky udělá všechno po svém…

A možná je to tak dobře…

Protože právě tehdy bývá nejkrásnější.

A kdo ví…

Možná už právě teď některý z mých melounků přemýšlí, jaké další překvapení mi nachystá pod nejbližším listem.