Když zahrada v srpnu přestane být krásná a začne být opravdová

Na jaře mám někdy pocit, že letos už to všechno zvládnu.

A není to jen obyčejný jarní optimismus. Přes zimu mám totiž plnou hlavu zahrady. Asi proto, že mi tolik chybí.

Chybí mi hlína pod rukama, vůně záhonů, první zelené lístky i obyčejné chození po zahradě a přemýšlení, co kam letos zasadím.

A tak už někdy v prosinci pokukuji po semínkách, i když vím, že na výsev je ještě brzy. Moc se těším na dobu, kdy budu mít doma podmínky pro opravdu brzké výsevy. Zatím začínám až v březnu, takže přes zimu objevuji nové druhy a odrůdy, sleduji novinky a nejvíc mě samozřejmě lákají rajčata.

Stejně jako v sáčcích čekají semínka na svůj správný čas, v hlavě mi přes zimu klíčí nejrůznější nápady. Některé jen vykouknou a zase zmizí, jiné postupně dozrají natolik, že z nich nakonec vznikne nový projekt.

A pak přijde jaro a s ním moje krásně nabitá energie.

Rostliny jsou malé, práce vypadá zvládnutelně a plány se zdají být naprosto reálné.

Takže letos už to určitě všechno zvládnu..

Jenže pak se přihlásí léto.

A letošní vedra mi poměrně rychle připomněla, že zahrada má kromě mých plánů také vlastní názor.

Já totiž v hycech prostě nejedu.

Vůbec.

Moje pracovní tempo se s rostoucí teplotou vydává přesně opačným směrem. Čím víc slunce, tím méně Vesničanky.

A tak se z některých velkolepých plánů postupně staly malé zahradnické mise.

Zalít.

Podívat se, co potřebuje pomoc.

Zase zalít.

A pak se elegantně přesunout do stínu dřív, než ze mě začne být sušená bylinka.

Někdy jsem měla pocit, že největším zahradnickým výkonem dne bylo vůbec se rozhodnout, že ven půjdu.

Člověk vyjde na zahradu s krásným plánem, slunce se na něj podívá a seznam úkolů se v hlavě okamžitě smrskne.

„Dneska udělám tohle, potom tamto a nakonec ještě…“

Po pěti minutách:

„Tak jo. Dneska zalijeme.“

A vlastně to bylo úplně v pořádku.

Některé rostliny vedra zvládly skvěle, jiné méně a některé si letos prostě řekly, že se potkáme zase příští rok.

I to k zahradě patří.

A já jsem si postupně uvědomila, že vůbec nemusím mít všechno hotové hned. Zahrada nikam neuteče a spousta plánů může klidně počkat na chvíli, kdy na ně zase bude chuť a energie.

A tak jsem některé z nich nechala být.

Ne navždy.

Jen do chvíle, kdy bude vhodnější počasí, víc energie nebo obojí najednou.

Něco zkrátka počká. A něco mezitím dozraje v hlavě.

Když se teď v srpnu podívám kolem sebe, už tolik nepočítám, co všechno ještě není hotové. Protože kdybych to začala poctivě sepisovat, potřebovala bych na to vlastní sešit. A možná i další záhon.

Zahrada pro mě není místo, kde musí být všechno hotové.

Je to místo, kde pořád něco začíná.

Někdy semínkem.

Někdy nápadem.

A někdy jen obyčejným:

„A co kdybych letos zkusila…“

A právě proto mi letošní srpen nepřipadá jako prohra jarních plánů.

Spíš jako připomínka, že zahrada má svůj vlastní rytmus.

A já také.

Letos byl ten můj trochu pomalejší.

Trochu zpocený.

Trochu rozcuchaný.

Ale pořád můj.

A tak si ze zahrady letos neodnáším seznam toho, co jsem nestihla.

Odnáším si těšení.

Na to, co ještě dozraje.

Na nápady, které si přes zimu zase najdou cestu do mojí hlavy.

A na další jaro, kdy budu stát uprostřed zahrady, dívat se kolem sebe a s naprostou vážností si říkat:

„Tak jo. Letos už to opravdu všechno zvládnu.“

A zahrada se na mě určitě jen tiše podívá.

Protože ona už ví svoje.

A já už také.

Aspoň tedy do prvního prosincového sáčku se semínky..