Jak mi pár odepsaných rostlin vytřelo zrak..

Zahrada mě nepřestává překvapovat. A často právě ve chvíli, kdy už si myslím, že je o nějaké rostlině rozhodnuto.

Ve skleníku jsem sklízela salát. Uřízla jsem ho těsně nad zemí a kořen nechala v půdě. Brzy sem mají přijít rajčata, takže jsem předpokládala, že se zbytek rostliny postupně rozloží a poslouží jako přirozená výživa.

Jenže salát si z mých plánů zjevně nic nedělal.

Už po několika dnech začal z ponechaného kořene obrážet. Zatímco já jsem jeho záhon v duchu přenechávala rajčatům, on jako by vykoukl z půdy a pobaveně poznamenal:

„Moment, moment… já jsem ještě tady! A vy už si rozdělujete moje dědictví?“

A aby bylo jasno, uřízla jsem ho opravdu těsně u země, takže jsem věřila, že ponechaný zbytek brzy uhnije, ale on začal obrážet s takovým nadšením, že o jeho plánech do budoucna už nebylo pochyb.

A nebyl letos jediný.

Podobně mě překvapilo i kiwi. Když dlouho neobrazilo, pomalu jsem se smiřovala s tím, že jsem o něj přišla. Jenže zatímco jsem nad ním pomalu lámala hůl, pod zemí se očividně připravoval úplně jiný scénář. Z ničeho nic se v den, kdy jsem ho šla vykopat, objevily nové výhony a bylo jasné, že kiwi ještě neřeklo poslední slovo.

A pak jsou tu moje výprodejové růže. Některé stály pouhých patnáct korun a na první pohled nevypadaly nijak vábně. Dnes jsou obsypané poupaty a květy. Jako by se celou dobu jen nadechovaly k pořádnému představení.

Čím déle zahradničím, tím častěji zjišťuji, že rostliny naše plány příliš neřeší.

Člověk si udělá závěr.

Příroda se pousměje.

A občas odpoví po svém.

Právě proto mě zahrada baví stále víc. Neustále mi připomíná, že ne všechno je ztracené jen proto, že to tak na první pohled vypadá.

A že ne všechny odepsané rostliny se samy cítí být odepsané..